Marie Terezie - exulanti

Prusko-rakouská válka válka o dědictví rakouské. Politická situace v té době byla složitá. V roce 1740 vymřela dynastie Habsburků v mužské linii a trůnu se ujala mladičká arcivévodkyně Marie Terezie.     V té době bylo nebezpečí rozpadu Habsburské monarchie. Po dvou letech vlády musela císařovna Marie Terezie vést válku o dědictví rakouské s Pruskem, kterou rozpoutal  (Bedřich) Fridrich Veliký Pruský. 

 Koncem dubna ovládlo jeho vojsko území od Litomyšle k Chrudimi. Rakouské vojsko bylo vedené švagrem císařovny Marie Terezie, Karlem Lotrinským. Pruské vojsko pod velením Bedřicha II. Velikého v květnu 1742 postupovalo z Moravy přes Chrudim směrem na Čáslav. Podle školní kroniky pruský král Fridrich II. obědval v poli pod osadou Obicky (Bílý Kámen) na bílém křemencovém balvanu, kochajíce se přitom pohledem do čáslavské roviny. 16. května v poledne, stáli Prušáci nad Podhořany. Vojsko pochodovalo z Podhořan na Starkoč a dále k Žehušicům, kde se k nim v noci na 17. květen 1742 připojila i garda Bedřichova. Z pozůstalosti francouzského Maršála De Saxe se zachovala mapa bojiště.                           17. 5. 1742 došlo k rozhodující bitvě pruských a rakouských vojsk u Chotusic, kde pruská vojska rakouskou armádu porazila. Obě vojska mělo zhruba po 18 000 mužů. Samotné střetnutí trvalo necelé čtyři hodiny a padlo v něm takřka deset tisíc vojáků. Na straně Pruska 4 200 mužů a na císařské straně 5 200 vojáků. Kyrysnický pluk prince Augusta Viléma Pruského doplatil na svůj útok značnými ztrátami.

Marie Terezie vydala roku 1774 „Všeobecný školní řád“, na šestiletou školní docházku dětí od 6 do 12 let. Příslušný zákon stanovil pro její splnění tzv. školy triviální, jejichž obsahem bylo trivium (tj. čtení, psaní, počty) a náboženství. Panovnice použila věty: 

„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6-12 let do škol posílali. Vzhledem k tomu, že nám na ničem nezáleží tak, jako na skutečném dobru našich zemí, všimli jsme si, že výchova mládeže obojího pohlaví, jakožto nejdůležitější základ skutečného štěstí našich národů, vyžaduje zvláštní pozornosti. Tato otázka upoutala naši pozornost zvláště proto, že na výchově a správném vedení v raných letech závisí veškerý budoucí život každého člověka i způsob myšlení celého lidstva.“

První škola, kam docházely děti z Podhořan byla od roku 1720 v Turkovicíchv. Původně jednotřídní později rozšířená na trojtřídní. Ale jak žactvo ze vzdálených obcí navštěvovalo školu ve skutečnosti uvádí kronika: „Přespolní děti z obce Podhořany chodily v zimě nic a v létě zřídka. A tak třídy zůstávaly prázdny". Školní rok byl oficiálně zahájen na svatého Václava, v praxi ale až na Dušičky, kdy se ve třídách začínalo topit. Vyučování probíhalo po celý týden kromě středy. Začátkem července probíhaly za přítomnosti faráře zkoušky, po kterých začínaly, navzdory školskému zákonu o docházce,  prázdniny.   

Exulanti

Roku 1742 za vpádu Prusů do Čech uteklo z Podhořan 12 evangelických obyvatel: Pavel Jelínek, mlynář, se 3 syny a 2 dcerami, Pavel Jelínek, vrchnostenský sluha, druh Jan Schraiber s ženou, jeho bratr Jiří s ženou a Anna Štěrbová. V Prusku si pak exulanti v roce 1802 zakoupili vesnici. V roce 1806 toto území získalo Rusko. Ovšemže v obci Zelow žili nejen evangelíci ale i Židé a vycházeli spolu normálně.  V Izraeli je pojmenovaný po obci Zelow háj a v něm jsou u jednotlivých stromů cedulky se jmény těch, kdo Židům v Polsku pomáhali. Je tam i cedulka se jménem Pavel Jelínek, který židům v obci velice pomáhal a má své kořeny u nás v Podhořanech. Potomci mlynáře Pavla Jelínka z Podhořan jsou po celém světě. V Rusku, na Ukrajině, v Polsku, v USA, v Kanadě atd.

Další podrobnosti z roku 1742 o okolí Podhořan a o dalších velmi zajímavých osudech výše jmenovaných píše Edita Štěříková v díle Pozváni do Slezska. Sepsal-Jan Pavel Jelínek.

Jan Adam Rašín.

V roce 1754 Bertold Záruba zemřel a novým majitelem panství se stal Jan Adam Rašín, svobodný pán z Rýzmburka a pán na Podhořanech. Provedl nové zápisy v Gruntovní knize k datu 1.ledna 1758. Byl asi synem Josefiny Antonie Zárubové rozené Strakové z prvního manželství s Janem Ottou Rašínem. Po její smrti patřily Podhořany Barboře Rašínové, rozené Meklenburgové. Když v r. l753 zemřela, dědil statek podhořanský její manžel Jan Adam Rašín z Risenburku, který byl dlouhý čas hejtmanem chrudimského kraje. Zdá se, že byl poslední potomek svého rodu po meči, neboť zanechal svou dceru Apolénu svobodnou. Hrabě Adam Bořek z Nedabilic koupil Statek podhořanský za 56 000,- zlatých ale roku 1794 jej prodal za 105 000,- zlatých Augustinu Vlčkovi.